ROZHOVOR: Na Hithitu je nejlepší, že nelze prohrát, říká jeho spoluzakladatel Aleš Burger

21. 12. 2021

Sametová revoluce mu umožnila pustit se do vlastního podnikání. V necelých 17 letech začal organizovat koncerty, později založil úspěšnou eventovou agenturu. Teplický rodák Aleš Burger stál u zrodu Hithitu a věří, že mít na něm účet může být stejně běžné jako mít účet na eBay.

Autorům radíme, že klíč k úspěchu je v příběhu. Jaký je tvůj příběh?

Vyrůstal jsem v Teplicích. Rodiče se rozvedli, když mi bylo šest. Po základce orientované na jazyky jsem šel na strojírenskou technologii, ale vždycky mě to spíš táhlo k hudbě.

A přišla revoluce…

Ta mě zastihla v druháku a zásadně ovlivnila všechno. Z účasti na všech demonstracích byl kousek k pořádání koncertů. Vezli jsme se na vlně euforie, kdy se po listopadu ’89 smělo všechno, svoboda byla téměř na hraně s anarchií.

Ve škole si zůstal, nebo si využil nových příležitostí?

Škola mi vlastně docela šla, ale studovat mě moc nebavilo, takže jsem hned začal organizovat koncerty. Nebylo mi 17, a tak jsem podnikal s kamarádem na jeho živnostenský list. A od té doby nedělám nic jiného, jsem totiž hlavně eventový producent. Od koncertů jsem přešel k festivalům, první jsem uspořádal ve 22 letech a získal jsem tak spoustu zajímavých kontaktů. Kromě eventového byznysu mě vždycky bavila technika a tak jsem v letech 2006 až 2008 stál u zrodu dvou dalších firem, které se věnovali motorsportu a oblasti automotive. Přestože se oběma dařilo nebo i dnes stále daří, svůj podíl jsem prodal, seděl jsem tehdy až na příliš mnoha židlích. 

Jak ses dostal k Hithitu?

To bylo kolem roku 2011, v boxech závodního okruhu jsem potkal Norberta Nagyho a Pavla Müllera, IT profíky, kteří stáli za technologickou firmou GuideVision. Znali americký Kickstarter a napadlo je vytvořit podobný web v Čechách. Jenže tehdy byl crowdfunding hlavně o kultuře a jim chyběly kontakty a ty jsem měl zase já. Měl jsem kolem sebe mnoho kreativních lidí, kteří potřebovali peníze, a kluci vyvíjeli software, prostřednictvím kterého jsme jim mohli tuhle formu financování nabídnout. Rozhodnutí založit firmu tak bylo nasnadě. Vymínil jsem si tehdy čtvrtého spoluvlastníka Pavla Eichlera, bývalého novináře z iDnesu a zakladatele komunikační agentury. Společně jsme tak vytvořili skvělé kombo.  

Svých aktivit máš poměrně dost, proč si se do toho vůbec pustil?

Dává mi to smysl. Vznikají věci, které by bez Hithitu pravděpodobně nevznikly. Kdybych nepůsobil ve firmách, kde jsem působil nebo působím, tak by se nic nestalo. Byly by tady jiné. Ale všechny crowdfundingové weby, které tady byly před námi nebo paralelně s námi, zanikly. Reprezentujeme crowdfunding v Čechách. A jak jsem řekl, to mi dává smysl.

Jak vás napadl název Hithit?

Chytlavý název vždycky vznikne v rámci nějaké diskuse. Používáme jednoduchý manuál, jak vytvořit název, který bude snadno zapamatovatelný a bude fungovat. Vytvořili jsme tehdy hromadu názvů a myslím, že vítězný Hithit mohu přisoudit Pavlovi Eichlerovi.

Crowdfundingová paleta nabízí více možností, vydali jste se cestou odměnového…

Odměnový je podle mě nejvíce fér. Něco nabízím, dám vám to za nějakou speciální cenu nebo nějakou limitku či jinou zajímavou službu. A je na obou stranách, aby zvážily, jestli je to pro ně výhodné, nebo ne. Dárcovský crowdfunding má svoje opodstatnění, ale je spíše pro lidi, kteří potřebují vyřešit nějaký problém často spojený se závažným onemocněním, přírodní katastrofou nebo sociální situací. Neslouží většinou ke startu něčeho kreativního. No a do dalších typů, jako je akciový nebo úvěrový, jsme se nechtěli pouštět, to už je příliš blízko bankovnímu světu a opět to ztrácí kouzlo toho, že dáváte šanci kreativním věcem. A taky jsme nechtěli zároveň sedět na více židlí. Vidíme to na jiných platformách, které kombinují typy crowdfundingu, jak to působí zmatečně, když se kreativní startupy objevují vedle lidí, kteří jsou v tíživé situaci.

Pamatuješ si na první projekt?

V den spuštění jsme jich měli 12, takže není jeden, který by se dal označit jako první, ale snažili jsme se tam mít kombinaci hudby, sportu, filmu a dalších, abychom ukázali možnosti crowdfundingu pro širokou veřejnost.

A co první odměna, kterou sis koupil?

První odměna byla u projektu letní kino v MeetFactory. Koupil jsem si pozvánku na zahajovací večírek, ale byly tam i vtipné odměny jako běhání s Davidem Kollerem apod. Od Xaviho jsem si koupil CD. Kromě MarrkoCore, cvičícího nástroje proti bolesti zad, si nemyslím, že bych něco z toho potřeboval. Je to spíš o tom, že cítím, že ti lidé dělají něco správného a chtěl bych je v tom podpořit. Proto je většina mých odměn v rámci stokorun. V rámci tisíců korun jsem podpořil projekty s větším přesahem havně do oblasti lidských práv. Projekty, jejichž téma považuji za velmi důležité.

Když půjdu jako autor na Hithit, kdo mě podpoří? 

Projekt na Hithitu je něco jako kopec s vrstevnicemi. Nejdříve tě podpoří ti, co jsou nejblíže tomu vršku, tedy nejbližší autorovo okolí, a postupně se na něj nabalují další kamarádi a kamarádi kamarádů. Celé to mnohdy stojí na sociálních sítích a tím, že jsou sociální sítě nedílnou součástí života většiny lidí, dostanou se nakonec k projektu i ti, kdo nemají žádnou vazbu na autora.

Proč bych si jako autor měla zvolit zrovna Hithit?

Hithit má několik výhod, kromě toho, že člověk sežene peníze, které potřebuje, má zároveň v průměru měsíc na to, aby dal o projektu vědět co nejvíce lidem. S námi zjistí, jaký druh propagace mu funguje, na koho cílit, co zákazníkům říkat a jak jim to říkat. A marketing si tak dělá i v případě neúspěchu. Když totiž neuspěje, tedy nevybere 100 procent nastavené cílové částky, nedostane peníze, ale dostane spoustu věcí v rámci zpětné vazby. Řekneme mu, že ten projekt možná není správně připraven, že na to třeba není správný člověk, ale zároveň jsme ho propojili s dalšími lidmi. Mnoho lidí, kteří prošli neúspěšným projektem na Hithitu, zjistili, o čem to je. Přišli znova a uspěli. To jsou všechno benefity, které by jim jinak zůstaly skryté. To vše je přidaná hodnota, která je vedlejším efektem hithitové kampaně. Na Hithitu je nejlepší, že nelze prohrát.

Vybavíš si nějakou zákulisní perličku?

Jasně, projekt Slavie Praha. Významnému pražskému hokejovému týmu reálně hrozilo, že spadne do nižší ligy. Najali si experta, který jim poradil, aby zkusili Hithit. Ta kampaň byla tak nešťastně udělaná, že říkala: „Chceme 400 tisíc korun, abychom dali peníze našim hráčům, aby se více snažili a zůstali v extralize.“ Projekt vznikl během několika dnů, zveřejnit ho chtěli rychle, tak jsme ho spustili. Ale z pohledu chudáků fanoušků, kteří se chodili rok dívat na to, jak Slavie prohrává, to byl olej do ohně. Vyvolalo to mezi nimi odpor a zdvihl se i mediální zájem, doteď lze dohledat články typu Marketingový ejakulát Slavie Praha. Došlo k odvolání marketingového ředitele a po nás chtěli projekt odstranit, ale to my neděláme. Hithit je transparentní platforma. (Pozn.: Pokud vás marketingový ejakulát zajímá, najdete ho mezi projekty tady.)

Hithit je crowdfundingová jednička na českém trhu. Jací jsou podle tebe Češi?

Jsme velmi progresivní v IT technologiích, což Hithitu dost pomáhá. V Česku se IT projektům daří, Češi k tomu mají pozitivní vztah, byť to tak nemusí vypadat při pohledu na státní správu. Jsme rození rebelové, jsme ochotni zkoušet věci, kterých by se jiní báli.

Otázka na závěr, jak vidíš budoucnost Hithitu?

Vize je v tom, jaký potenciál nabízí Česko a Slovensko. Potenciál není vyčerpaný, co se týče pochopení crowdfundingu jako takového. Pořád to není první volba těch lidí, kteří mají v hlavě nějaký nápad, ale nemají na něj peníze. Stále je tu příliš velká skupina lidí, která má nápad a obchází s ním investory, a když se jim nepodaří peníze získat, tak nápad nezrealizují. A bavíme se o tisících a tisících lidí. Je třeba jim vysvětlit, že je tu další a nejjednodušší cesta z pohledu zisku peněz, a tou je Hithit. Letos jsme spouštěli čtyřtisící projekt a myslím, že by se toto číslo dalo v horizontu pěti let ztrojnásobit. Jenom lidé musí ke crowdfundingu, a tedy k Hithitu, přistupovat se stejnou samozřejmostí jako třeba k eBay. 

Foto: Adam Maršál

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *